Historie plemene kartouzské kočky (Chartreux) sahá hluboko do minulosti a je opředená mnoha tajemstvími, teoriemi a dohady, ale současně je podložená mnoha seriózními fakty a historickými doklady. Téměř v každé encyklopedii koček se dočteme o tom, jak již v 11.století byly kočky druhu "Chartreux" chovány v kláštěřích mnichy řádu kartuziánů v oblasti "Grande Chartreuse" poblíž Grenoblu.

Jeden z prvních dokumentů, který pojednává o její přítomnosti ve Francii je báseň od renesančního básníka Joachima du Bellay, kterou napsal v roce 1558 a dal jí název "Vers français sur la mort d'un petit chat". V ní se zmiňuje o "zcela šedých kočkách, které byly ve Francii běžné".

Diderot - francouzský kritik, filozof a romanopisec, se zmiňuje o kartouzských kočkách ve svém díle "Les Bijoux Indiscrets" publikovaném v revolučním roce 1848. Comte de Buffon, nejvýznamější teoretik biologie své doby a nejvyšší autorita v oboru ve své čtyřiačtyřicetidílné "Histoire naturelle", publikované mezi lety 1749 až 1804 seznamuje se čtyřmi druhy koček tenkrát běžnými v Evropě: s kočkou domácí, španělskou, angorskou a kartouzskou.

V roce 1723 byl vydán "Všeobecný slovník obchodu, historie přírody a umění", který podává informaci, že pojem "Chartreux" bylo obecné označení pro kočky s modrošedou kožešinou.

Někteří autoři uvádějí, že kartouzská kočka pochází ze syrských koček, má mohutnou stavbu, s popelavě šedou srstí a měděnýma očima a byla do Evropy přivezena během křížových výprav. Jiné autority argumentují, že kartouzské kočky nebyly pojmenovány po kartuziánských mniších, nýbrž po "známé španělské vlně z raného 18. století". Kočky, pochopitelně, drží o těchto záležitostech nějaký slib mlčení, a laskavému čtenáři nezbývá než doporučit při pátrání po původu druhů koček notnou dávku obezřetnosti

Přestože historie kartouzských koček je dlouhá, z novější doby o ní nemáme záznamy a to až do roku 1931. V tomto roce bylo několik kartouzských koček vystaveno na přehlídce koček v Paříži. Tyto kočky patřily jistému člověku jménem "Mlle. Leger", který žil se svojí sestrou na malém bretaňském ostrově "Belle-lle-sur-Mere" na severozápad od pobřeží Francie. Záznamy ukazují, že onen zmiňovaný Mlle.Leger byl první osobou vystavující kartouzské kočky ve Francii. 

Legerova sestra, jejíž "chovná stanice" se jmenovala "De Guerveur", chovala rovněž siamské a perské kočky. Na ostrov Belle-lle-sur-Mere se přistěhovala koncem roku 1920 a brzy po příchodu na ostrov zde objevila hojnou populaci šedomodré kočky v Le Palais, hlavním městě ostrova. Protože mnoho těchto koček se volně postulovalo v místní nemocnici v Le Palais, byly v okolí známé jako "špitální kočky". Ani dnes nemáme žádnou stopu o tom, jak se šedomodré kočky dostaly na Belle-lle-sur-Mere z francouzské pevniny.

Druhá světová válka zanechala po celé Francii mnoho koček bez domova. To je donutilo, aby se postaraly samy o sebe, a také jim to umožnilo uspořádat si svůj vlastní chov podle sebe.
K tomu všemu byly kartouzské kočky opět zabíjeny pro maso, a několik francouzských pozorovatelů napsalo do novin, že byly zabíjeny také pro svoje plyšové kožíšky.

Začátkem padesátých let se ve Francii skupina nadšených chovatelů rozhodla zachovat kartouzskou kočku.

Pokusili se posílit její krev křížením s jinými druhy modrých koček - s perskými, britskými krátkosrstými a v podstatě jakýmikoliv dalšími druhy přibližujícími se standardu kartouzské kočky, které byly tenkrát ve Francii dostupné. Protože modrá barva byla základem standardu, a modrých koček měli chovatelé k dipozici dostatek v mnoha druzích a variantách, měli při svém úsilí o znovuoživení druhu z čeho vybírat.

V roce 1970 již bylo mezi kartouzskou a modrou britskou krátkosrstou kočkou tak málo odlišností, že FIFe deklarovala, že tyto dva druhy koček by měly být posuzovány ve stejné kategorii jako jediný druh. Tento výnos platil po sedm let do té doby, než evropští chovatelé s pomocí spisovatele a vědce Jeana Simonneta úspěšně přesvědčili FIFe, aby kartouzská kočka byla jako druh oddělena do své vlastní klasifikace. Anglii se přesvědčit nepodařilo, a do dnešního dne neuznává kartouzskou kočku jako oddělený druh.

V roce 1970 Helen Gamon, chovatelka koček z La Jolla v Kalifornii, přivezla kartouzskou kočku jako první do Spojených států. Tři z počátečních deseti jedinců dovezených americkými chovateli byly dodány výše zmíněnou a v té době již starou Legerovou sestrou. Díky úsilí Helen Gamon a ostatních chovatelů v této zemi byl druh přijat nejprve od jedné a potom od dalších koček registrovaných v Severní Americe. S povýšením kartouzských koček do stavu šampiónů Francouzskou asociací chovatelů koček v roce 1987 druh dosáhl všeobecného přijetí.