Od první chvíle, co překročilo práh našeho bytu se u nás cítilo doma. Suverénně se svalilo v pokoji na koberec a vytrvale předlo. Byl to ON – Kartouzský kocourek. Našemu Honzíkovi se po této nové události nechtělo s kocourkem rozloučit a tak jsem ho nabádala: „Zítra si spolu zase budete hrát, ale teď pusinku a spát!“, načež první pusu na dobrou noc dostal tímto náš chlupatý motůrek!

Jak rostl, byli jsme jím stále nadšenější. Sledoval veškeré dění v naší domácnosti: Tvářil se jako pan architekt, když pozoroval, jak s Honzíkem stavíme komín z kostiček, asistoval packou při vybarvování omalovánek, bez rozmyšlení honil po bytě míček a s neskrývaným zájmem sledoval z okenního parapetu ruch na ulici…

Přestože již měl ve svém rodokmenu vznešené jméno Cedrik začali jsme mu říkat Valda. Ale jak děti rostly, dotvářelo se i jeho jméno a teď mu už nikdo neřekne jinak, než náš Čimba. Z koťátka nám vyrostl pořádný macík, který domáhaje se vstupu do zavřené místnosti dává o sobě vědět stále stejným kotěcím hláskem, jako když jsme si ho poprvé přinesli domů.
 

Okouzlil nás prostě natolik, že do roka jsme měli doma i druhé koťátko. Byla to maličká kartouzská kočička. Zpočátku se bála, ale, když se u nás po prvních dnech, kdy měla útočiště za gaučem, rozkoukala – náš chlupáč se do ní úplně zamiloval. Celkem vzato se dá říct, že jsme spadli z lopaty!

Naše kočička se jmenuje Renda Siringa, ale pro nás je to Vendulka. Jméno jí dal Honzík podle malé holčičky z knížky, ze které jsme mu tenkrát četli před spaním.

V brzké době jsme se přestěhovali z našeho bytu do rodinného domku a narodilo se nám miminko Míšánek. Byli jsme natěšení a naše kočky také. Zprvu si náš nový přírůstek opatrně testovali z povzdálí za dětskou ohrádkou, ale jen co nabyly trochu jistoty, začala se nám o Míšu starat naše Vendulka. Ležela s ním v ohrádce a měla tendence ho zahřívat svým tělem. Samozřejmě, že i „Čimbík“ – náš osmikilový drobeček, nezůstal dlouho pozadu, i když mateřským sklonům naší Vendulky nemohl zdaleka konkurovat!